Alone together 14.kapitola END

16. června 2013 v 15:38 |  Dílovky
Ahojky lásky :) takže usmolila jsem poslední díl Alone Together,tak doufám že sem to tam moc neuspěchala,ale tahle povídka mě nějak přestala bavit,tak jsem jí chtěla aspoň okončit. Kdo jí četl,tak doufám že mě neukamenujete za ten konec *schovává se pod stůl* :D no užijte si poslední dílek dears a papa :-*






Alicin pohled :

Už dlouho jsem neviděla matku,tak nadšenou. Počkat,už dlouho sem jí neviděla vůbec. Od té doby co mě zamknula ve věži jsem jí viděla sotva dvakrát. ´´Ráda vás zase vidím matko…´´ zdvořile jsem se uklonila. Jen pokynula hlavou,ať jí následuji. Oswald sice říkal něco o jeho sestřičce,ale nevím jestli téhle ženě můžu věřit. Zavedla mě do velkého pokoje, kde se uprostřed tyčila obrovská postel s nebesy. Těžké závěsy bránily slunečnímu svitu dostat se k lůžku a jediné co osvětlovalo místnost byla malá svíčka na nočním stolku u postele. Přeběhl mi mráz po zádech a začala jsem mít pocit,že se odsud už nedostanu. Matka přistoupila k posteli a opět mi beze slova pokynula ať jdu k ní.

´´Pomůžeš jí?´´ zeptala se když už jsem vedle ní stála. Mé tělo se začalo chvět a z jejích slov byl patrný chlad,odrážející se z hlouby jejího srdce. Jen jsem kývla. ´´Dobře….´´ odvětila a napřáhla ke mně ruku. Nesměle jsem jí za ní chytla a konečně se odvážila podívat se jí do tváře. Usmívala se. Nevěděla jsem co chystá,ale tušila jsem že to nebude nic příjemného. ´´Víš dítě….´´ promluvila. ´´….jsi úzce spjatá s Abbysem,světem mezi životem a smrtí. To je jeden z důvodů,proč jsi tenkrát pomohla svému otci. Veškeré jeho nemoci jsi tam uzavřela,výměnou za moje zdraví…´´ její zdraví? ´´To je důvod proč jsem od té doby zamčená tady a proč nemohu odejít. Sluneční světlo se stalo mým nepřítelem,ale nedávej si za to vinu,teď mi to můžeš odčinit.´´ její hlas náhle potemněl a její úsměv se prohloubil. ´´Vyměň své tělo za Laciinu duši….odejdi tam kam patříš…´´ ´´Odejít…tam kam patřím?´´ zopakovala jsem nejistě slova. ´´Ano. Jsi dítě zrozené Abbysem a to je tvůj domov. Měla by ses tam vrátit,měla by jsi jít domů…´´ její slova se mi zarývala hluboko pod kůži,ale jako bych jim nerozuměla. Jak bych mohla odsud odejít? Tohle je můj domov a navíc….´´…Jack…´´ šeptla jsem. Matka se zasmála. ´´Ach,dítě. Ten muž od tebe utekl,zjistil že nejsi člověk. Zjistil že jsi jen zhmotnění snu…´´ ´´Slíbil že se vrátí….´´ objala mě. ´´Ten už nepřijde. Děsíš ho. Nejsi jako my a to je důvod proč by jsi se měla vrátit tam kam patříš…´´ odtáhla se ode mě a pohladila mě po tváři,po které se mi kutáleli slzy. Jedna za druhou. ´´Pomůžeš svojí sestřičce….?´´ ´´Pomoct….´´ opět jsem zopakovala její slova. Měla jsem pocit že všechno začalo ztrácet smysl. I moje existence. Jsi jen zhmotnění snu…uslyšela jsem její slova. ´´Vrátím se tam, kam patřím…´´ řekla jsem a lehce se usmála. Bude to tak lepší že? ´´Hodná holka…´´ matka mi pomohla lehnout si na postel vedle Lacii,která vypadala jakoby spala. ´´Jen zavři oči a všechno ostatní nechej na mě….´´ poslechla jsem a zavřela oči. Po chvíli jsem cítila ostrou bolest uprostřed hrudi,která jakoby se ztrácela do neznáma. Měla jsem pocit že se nořím do tmy a když jsem otevřela oči ocitla jsem se v místnosti,která měla stěny jako šachovnici. Rozhlédla jsem se kolem a viděla po jejích stěnách police plné hraček a knih. Podlaha byla pruhovaná,každý pruh měl jinou barvu. Působilo to chaoticky. Jakoby tu místnost sdíleli dvě naprosto odlišné osobnosti. Místnost neměla žádná okna,ale vedla z ní tmavá chodba. Klap,klap,klap…uslyšela jsem jak někdo jde ke mně. Hluboce jsem se zahleděla do tmavé chodby a po chvíli jí spatřila. Byla to Lacii. Vypadala přesně tak,jako v pokoji. ´´Alice…´´ promluvila a stále se ke mně přibližovala. ´´Konečně jsi si uvědomila kam patříš?´´ zeptala se. Přikývla jsem. ´´Dobře…´´ už stále přede mnou a hleděla mi přímo do očí. Lacii….pojď domů…ozval se matčin hlas a Lacii začala mizet. ´´Jsem ráda že si se rozhodla jít na moje místo….i když to znamenalo obětovat svůj vlastní ži-´´ ani to nestačila dořeknout,ale bylo mi jasné,že už se přece jen nevrátím. Cítila jsem jak se mi opět formují v očích slzy. ´´Sem patřím…´´ snažila jsem se utěšit,ale nepomohlo to. Svezla jsem se na kolena a začala brečet. Nechtěla jsem být sama,ale Jack se mě bojí. Kdo by tu se mnou mohl být,aniž by se mě nebál a nebo mě neopustil? ´´Mňauu..´´ vyšlo z tmavé chodby. ´´Cheschire….´´ okamžitě jsem se zvedla a rozeběhla se tmou. Do někoho jsem vrazila. Byl to muž. Né kočka, ale kdo tedy? Chytl mě do náruče a přitiskl si mě k tělu. Tiskl mě k sobě tak silně, že jsem pomalu přestávala dýchat,ale cítila jsem se v bezpečí. ´´Alice…´´ šeptl. Ten hlas mi byl povědomý,ale odkud? Zvedl se i se mnou. Zvedl mě do vzduchu a odnesl do pokoje,který byl na druhé straně chodby. Na světle jsem okamžitě viděla jeho tvář. Měl černé neposlušné vlasy,které mu trčeli do všech stran a zakrývali mu jedno rudé oko. Ten kontrast vlasů,očí a jeho bledé pleti byl nádherný. Byla jsem si jistá, že jsem ho už někde viděla,ale kde. Opatrně mě položil na zem. ´´Alice…´´ opět zopakoval moje jméno. ´´Kdo jsi?´´ zeptala jsem se a začala si ho prohlížet. Měl na krku rudou mašli a na ní rolničku. Byl celý v černém a kolem ramen měl ovázanou látku, která sahala až k zemi a na obou koncích byly také rolničky. Jeho ruce…né…měl kočičí tlapky. Lehce jsem se naklonila a viděla,že má ocásek. Vypadal jako ´´Cheschire?´´ řekla jsem nevěřícně a jeho tvář se rozzářila. ´´Alice!´´ vykřikl radostně a chytl mě kolem pasu,točíc se se mnou dokola. ´´Dost!´´ křikla jsem a on mě okamžitě položil. ´´Proč jsi v Abbysu?´´ ´´Oswald…´´ ´´Oswald? Co je s ním?´´ nechápala jsem co tím chtěl říct. ´´Když zjistil, co udělala paní,tak vtrhl do tvého pokoje a začal rozhazovat věci. Zrovna jsem za tebou přišel a on po mě hodil vázu s květinami. Potom už nic nevím…´´ zabil ho?! Ale proč by to Oswald dělal? ´´Jak se cítíš?´´ objal mě. ´´Teď už mnohem líp…´´ usmála jsem se a začala ho hladit po hlavě,jak jsem si mylsela. Začal příst. Ale pokud ho Oswald zabil….co dělá v Abbysu?

Nechápala jsem to a dodnes nechápu, jak se to stalo,ale měla jsem u sebe člověka,zvíře,který mě nikdy neopustil a bude tu se mnou. Navždy…..budeme tu jen my dva. Spolu….sami….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danyla Danyla | Web | 16. června 2013 v 16:42 | Reagovat

Ja ťa ukameňujeeeem !!!!!!!!!!!!! Ako si mohla takto to ukončiť!!!! TT_TT Ale nie krásna poviedka :333 Tak nakoniec to dopadlo celkom dobre ale zaujímalo by ma čo na to Jack s Oswaldom ako žijú teraz bez Alice. Hmmm to už sa nedozvieme.... :D Teraz makaj na New Life :D :D

2 Lůca Lůca | Web | 16. června 2013 v 16:57 | Reagovat

[1]: :D no přemýšlela jsem o tom že bych napsala nějakej epilog jak na to reagoval Jack a Oswald a jak žijou,ale nevim no :3 uvidíme >////< jj jdu makat na New life :D

3 Danyla Danyla | Web | 16. června 2013 v 17:42 | Reagovat

http://anime-twilight.blog.cz/1305/layout-for-luca Tady :33 Niekedy blogu.cz fakt šibe.... všimla som si že pri niektorých článkoch sa mi samé od seba mažú obrázky ja to nechápem >_<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama